Pronájem přes Airbnb se musí danit jako podnikání, nikoliv jako nájem, rozhodl soud část 1.
Procesní okolnosti
Městský soud v Praze dne 19. 8. 2021 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení daňového rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu. Žaloba byla zamítnuta pro nedůvodnost (§78 odst. 7 správního řádu soudního).
Žalobkyni byla doměřena daň z příjmu fyzických osob dodatečným platebním výměrem za zdaňovací období 2017, a doměřen daňový bonus rozhodnutím Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 22. 11. 2018, vůči kterému se žalobkyně odvolala k Odvolacímu finančnímu ředitelství, které odvolání zamítlo a potvrdilo původní rozhodnutí. Právě toto zamítnutí odvolání v celém jeho rozsahu žalobkyně napadla, domáhajíc se jeho zrušení, soudně.
Tvrzení žalované
- Finanční úřad vyzval žalobkyni k podání daňového tvrzení, přičemž uvedl, že příjmy žalobkyně z nájmu mají být zdaněny podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání i za rok 2017, v němž uvedla, že se v jejím případě o příjmy dle § 7 zákona o daních z příjmu nejedná, neboť nájem byl poskytnut bez doplňkových služeb. Žalobkyně tak vyloučila pochybnosti ohledně zařazení příjmů obdržených prostřednictvím internetového portálu Airbnb (dále také jen „Airbnb“) do příjmů podle § 9 zákona o daních z příjmů.
- Dále žalobkyně uvedla, že nezpochybňuje závěr žalovaného, že poskytuje pronájem bytů v Praze, a inzeruje jej mimo jiné i přes Airbnb. Namítala však, že tato skutečnost nemůže sama o sobě znamenat, že žalobkyně poskytuje ubytovací službu a nikoli pronájem věci. Finanční úřad i žalovaný však povahu pronájmu poskytovaného žalobkyní nikterak nezkoumaly a důkazy, které žalobkyně na podporu svých tvrzení předložila, paušálně odmítly. Podle žalobkyně však nestačí pouze obecný poukaz, že využívá pro zprostředkování svého pronájmu internetový portál Airbnb k tomu, aby bylo možné uzavřít, že její příjem podléhá § 7 zákona o daních z příjmů.
- Žalobkyně rozporovala
úvahu žalovaného Odvolacího finančního ředitelství, dle které došlo k podřazení
příjmu z pronájmu zprostředkovaného přes Airbnb pod §7 zákona o daních
z příjmů. Žalovaný vycházel z několika kritérií:
- kritérium „krátkodobosti“ a „doplňkových služeb“. Žalovaný tvrdí, že se nemohlo jednat o dlouhodobý pronájem, neboť „platby přichází žalobkyni průměrně jednou za dva dny“, aniž by uvedl, co znamená pojem „dlouhodobě“ a proč délku trvání nájmu ověřoval pomocí příchozích plateb na bankovní účet žalobkyně.
- Žalobkyně taktéž rozporovala závěr žalovaného, dle kterého byl výslech svědka objektivní. Svědkem byl vlastník pronajímaných nemovitostí, který uvedl, že nemovitost sice nenavštěvuje, nicméně mezi ním a žalobkyní byla uzavřena nájemní smlouva, ve které je jako způsob využití nemovitostí uveden (pod)nájem.
Tvrzení žalovaného
- Žalovaný nesouhlasil s tím, že by své rozhodnutí založil pouze na tom, že žalobkyně využívala internetový portál Airbnb. Správce daně sice vyšel z podstaty společnosti Airbnb, která zprostředkovává zájemcům krátkodobé ubytování, přičemž z veřejně dostupných zdrojů je zřejmé, že Airbnb (zkratka Airbnb znamená Air Bed and Breakfast, tedy v překladu jsou to vzduchové matrace na přespání u hostitele, to vše spojené se snídaní=prvotní myšlenka zakladatelů platformy, pozn. autora) klade základní požadavky na poskytovatele ubytování spočívající v poskytnutí „služeb“, které jsou hosty očekávány (např. poskytnutí toaletního papíru, mýdla, ručníku, povlečení pro každou postel atd.). Žalovaný se však především zabýval charakterem a časovým úsekem poskytovaného ubytování. Z žalobkyní předložených výpisů z účtu žalovaný zjistil, že platby z internetové platformy Airbnb přicházely žalobkyni průměrně jednou za dva dny (134 plateb za 8 měsíců). Zjevně se tedy nemohlo jednat o dlouhodobý nájem. Dále z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 2. 1998, ve věci C-346/95, Elisabeth Blasi proti Finanzamt München I., vyplývá, že krátkodobost je obvyklým znakem „podnikatelských pronájmů, avšak je třeba hodnotit i další okolnosti“. Podle dalšího rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2001, ve věci C-326/99, Stichting „Goed Wonen“ proti Staatssecretaris van Financiën, pak ubytování zprostředkované prostřednictvím internetové platformy lze považovat za ubytovací služby, nikoli nájem. Kromě toho žalovaný vyšel z „Klasifikace produkce CZ-CPA 2015“ Českého statistického úřadu, podle níž se jedná o příjmy z podnikání, když pod kódem „55.20.19“ jsou uvedeny „Ostatní krátkodobé ubytovací služby bez každodenního úklidu“, přičemž tato klasifikace nejlépe odpovídá činnosti žalobkyně.
- Žalovaný závěrem odůvodnění uvedl, že ze všech výše popsaných důvodů má za to, že žalobkyně naplnila znaky podnikání ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť poskytování ubytování bylo činěno soustavně za účelem dosažení zisku, na vlastní účet a odpovědnost, a jedná se tedy o příjmy dle § 7 zákona o daních z příjmů.
Posouzení soudu a zhodnocení daňových aspektů naleznete v druhé části článku.