Pronájem přes Airbnb se musí danit jako podnikání, nikoliv jako nájem, rozhodl soud část 1.
Procesní okolnosti
Městský soud v Praze dne 19. 8. 2021 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení daňového rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu. Žaloba byla zamítnuta pro nedůvodnost (§78 odst. 7 správního řádu soudního).
Žalobkyni byla doměřena daň z příjmu fyzických
osob dodatečným platebním výměrem za zdaňovací období 2017, a doměřen daňový
bonus rozhodnutím Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 22. 11. 2018, vůči kterému se žalobkyně
odvolala k Odvolacímu finančnímu ředitelství, které odvolání zamítlo a
potvrdilo původní rozhodnutí. Právě toto zamítnutí odvolání v celém jeho
rozsahu žalobkyně napadla, domáhajíc se jeho zrušení, soudně.
Tvrzení žalované
Finanční úřad vyzval žalobkyni k
podání daňového tvrzení, přičemž uvedl, že příjmy žalobkyně z nájmu mají být
zdaněny podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobkyně podala
dodatečné daňové přiznání i za rok 2017, v němž uvedla, že se v jejím
případě o příjmy dle § 7 zákona o daních z příjmu nejedná, neboť nájem byl
poskytnut bez doplňkových služeb. Žalobkyně tak vyloučila pochybnosti
ohledně zařazení příjmů obdržených prostřednictvím internetového portálu Airbnb
(dále také jen „Airbnb“) do příjmů podle § 9 zákona o daních z příjmů.
Dále žalobkyně uvedla,
že nezpochybňuje závěr žalovaného, že poskytuje pronájem bytů v Praze, a
inzeruje jej mimo jiné i přes Airbnb. Namítala však, že tato skutečnost
nemůže sama o sobě znamenat, že žalobkyně poskytuje ubytovací službu a nikoli
pronájem věci. Finanční úřad i žalovaný však povahu pronájmu poskytovaného
žalobkyní nikterak nezkoumaly a důkazy, které žalobkyně na podporu svých
tvrzení předložila, paušálně odmítly. Podle žalobkyně však nestačí
pouze obecný poukaz, že využívá pro zprostředkování svého pronájmu
internetový portál Airbnb k tomu, aby bylo možné uzavřít, že její
příjem podléhá § 7 zákona o daních z příjmů.
Žalobkyně rozporovala
úvahu žalovaného Odvolacího finančního ředitelství, dle které došlo k podřazení
příjmu z pronájmu zprostředkovaného přes Airbnb pod §7 zákona o daních
z příjmů. Žalovaný vycházel z několika kritérií:
kritérium
„krátkodobosti“ a „doplňkových služeb“. Žalovaný tvrdí, že se nemohlo jednat
o dlouhodobý pronájem, neboť „platby přichází žalobkyni průměrně jednou za dva
dny“, aniž by uvedl, co znamená pojem „dlouhodobě“ a proč délku trvání
nájmu ověřoval pomocí příchozích plateb na bankovní účet žalobkyně.
Žalobkyně taktéž rozporovala závěr žalovaného, dle kterého byl výslech svědka objektivní. Svědkem byl vlastník pronajímaných nemovitostí, který uvedl, že nemovitost sice nenavštěvuje, nicméně mezi ním a žalobkyní byla uzavřena nájemní smlouva, ve které je jako způsob využití nemovitostí uveden (pod)nájem.
Tvrzení žalovaného
Žalovaný
nesouhlasil s tím, že by své rozhodnutí založil pouze na tom, že žalobkyně
využívala internetový portál Airbnb. Správce daně sice vyšel z podstaty
společnosti Airbnb, která zprostředkovává zájemcům krátkodobé ubytování,
přičemž z veřejně dostupných zdrojů je zřejmé, že Airbnb (zkratka Airbnb
znamená Air Bed and Breakfast, tedy v překladu jsou to vzduchové matrace
na přespání u hostitele, to vše spojené se snídaní=prvotní myšlenka zakladatelů
platformy, pozn. autora) klade základní požadavky na poskytovatele ubytování
spočívající v poskytnutí „služeb“, které jsou hosty očekávány (např.
poskytnutí toaletního papíru, mýdla, ručníku, povlečení pro každou postel
atd.). Žalovaný se však především zabýval charakterem a časovým úsekem
poskytovaného ubytování. Z žalobkyní předložených výpisů z účtu žalovaný
zjistil, že platby z internetové platformy Airbnb přicházely žalobkyni průměrně
jednou za dva dny (134 plateb za 8 měsíců). Zjevně se tedy nemohlo jednat o
dlouhodobý nájem. Dále z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 2.
1998, ve věci C-346/95, Elisabeth Blasi proti Finanzamt München I., vyplývá, že
krátkodobost je obvyklým znakem „podnikatelských pronájmů, avšak je třeba
hodnotit i další okolnosti“. Podle dalšího rozsudku Soudního dvora Evropské
unie ze dne 4. 10. 2001, ve věci C-326/99, Stichting „Goed Wonen“
proti Staatssecretaris van Financiën, pak ubytování zprostředkované
prostřednictvím internetové platformy lze považovat za ubytovací služby, nikoli
nájem. Kromě toho žalovaný vyšel z „Klasifikace produkce CZ-CPA 2015“
Českého statistického úřadu, podle níž se jedná o příjmy z podnikání, když pod
kódem „55.20.19“ jsou uvedeny „Ostatní krátkodobé ubytovací služby bez
každodenního úklidu“, přičemž tato klasifikace nejlépe odpovídá činnosti žalobkyně.
Žalovaný závěrem odůvodnění
uvedl, že ze všech výše popsaných důvodů má za to, že žalobkyně naplnila
znaky podnikání ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), neboť poskytování ubytování bylo činěno soustavně za účelem
dosažení zisku, na vlastní účet a odpovědnost, a jedná se tedy o příjmy dle § 7
zákona o daních z příjmů.
Posouzení soudu a zhodnocení daňových aspektů naleznete v druhé části článku.