Lhůta bez zbytečného odkladu

Zákonodárce lhůtu „bez zbytečného odkladu“ používá napříč celým právním řádem, zejména v občanském zákoníku. Jedná se o časový úsek, během něhož je nutné splnit nějakou povinnost nebo učinit právní úkon směřující k uplatnění a ochraně práv. Příkladem takového jednání může být odstoupení od smlouvy nebo vytknutí vady. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ přímo nestanovuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je nutné konat, avšak časový úsek vymezuje neurčitě, kdy délka lhůty je stanovena slovním vyjádřením.  V každém konkrétním případě může mít tak jinou délku, neboť rozhodující jsou okolnosti každého daného případu a povaha konkrétního plnění.

K povaze lhůty se již několikrát vyslovila soudní praxe, kdy např. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 dovodil, že: „jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu.“[1]  Rovněž Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05 vyslovil, že se jedná o vágní pojem, který je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Rovněž je potřeba zkoumat, zda daná osoba bezodkladně využila všechny možnosti pro splnění té dané povinnosti nebo k uplatnění a ochraně práv, případně jaké skutečnosti jí v tom bránily. Přičemž pro délku lhůty není rozhodující doba trvání závazkového vztahu, nýbrž právě bezodkladné jednání účastníka směřující ke konkrétnímu právnímu úkonu. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014 uvádí: „Lhůta bez zbytečného odkladu přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba konat. Nemusí nutně znamenat, že je třeba konat ihned, na druhou stranu u jakéhokoliv odkladu konání, který nastane, je třeba vždy v každém jednotlivém případě zjistit, zda se nejedná o odklad zbytečný, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu.“

Délka lhůty se tak bude vždy případ od případu lišit, kdy může představovat velmi krátké časové úseky (minimálně i v minutách) při takřka okamžitých transakcích. V odlišných případech se může jednat o lhůtu i v řádu několika týdnů či měsíců.  Konkrétní délka lhůty se bude vždy odvíjet od charakteru, složitosti a okolností daného závazkového vztahu. S ohledem na soudní praxi je však možné vyvodit, že v běžných jednoduchých případech se bude nejčastěji jednat o několik dní. Výjimečně v odůvodněných, složitých případech se může jednat i o lhůtu v řádech měsíců.

Co se týče běhu samotné lhůty, tak se nejčastěji bude jednat o dny pracovní. Nebylo by přiměřené a spravedlivé vyžadovat, aby účastníci závazkového vztahu museli vynakládat nadstandardní úsilí a zvyšovat rychlost běžných procesů pouze proto, že běží lhůta bez zbytečného odkladu. Nevyžaduje se tak například jednání ve státní svátky či ve dnech pracovního klidu.[2]

Závěrem je však vhodné doporučit, aby účastníci závazkových vztahu jednali vždy bezodkladně neprodleně a bez zbytečných průtahů, a to ihned poté co se dozví o skutečnostech, které jsou rozhodné pro počátek běhu samotné lhůty. Vyhnou se tak námitky druhé strany, že svou povinnost či právo uplatnili pozdě. 

[1] Stejné závěry Nejvyšší soud konstatoval i ve svých předešlých rozhodnutích. Srov. například rozsudky ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008.

[2] J. Šilhán in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. 5: Závazkové právo, obecná část (§ 1721–2054). Praha: Beck, 2014, s. 1100.