Přeshraniční dědění

Jak je v právu vyřešena otázka přeshraničního dědění?

Zůstavitel po sobě zanechá majetek ve více než v jednom státě či zanechá majetek v jednom státě, ale žil ve státě jiném. Podle jakého práva a kde se v takové chvíli dědictví řeší? Odpověď naleznete níže v tomto článku.

Právní úprava

V současné době existují tři prameny právní úpravy, které upravují přeshraniční dědictví. Pro státy Evropské unie (s výjimkou Dánska a Irska) se primárně použije nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 650/2012 (dále jen „Nařízení o dědictví“), ve kterém je upraveno jak právo, podle jakého se daný případ bude řešit, tak také příslušnost soudu, tzn. kde se daný spor bude řešit. Pokud se dědění týká státu, který není členským státem Evropské unie, přichází na řadu dvoustranné smlouvy, které mají přednost před Nařízením o dědictví. Typickým příkladem je dvoustranná smlouva o právní pomoci uzavřená mezi Českou republikou a Ukrajinou či Českou republikou a Ruskem. Posledním pramenem, kde je upravena otázka mezinárodního dědění, je Zákon o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Právní úprava v tomto předpisu je však prakticky nepoužitelná, neboť Nařízení o dědictví či dvoustranná smlouva o právní pomoci mají před tímto předpisem při aplikaci přednost. ZMPS by v této otázce bylo využitelné v případě, kdy by Česká republika vystoupila z Evropské unie.

Nejčastěji využívaným předpisem v Evropské unii bude tedy právě Nařízení o dědictví. Cílem tohoto nařízení je hlavně to, aby dědictví řešil pouze jeden orgán podle pouze jednoho práva. Má se tak zabránit paralelním řízením, a tedy tomu, aby dědické řízení neprobíhalo souběžně ve více zemích (např. v České republice a Portugalsku). Nařízení o dědictví se však nevztahuje na všechny aspekty dědění, neboť v článku 1 odst. 2 zmiňuje oblasti, na které nedopadá. Jedná se ku příkladu o otázku vypořádání společného jmění manželů či naložení s korporátními podíly v případě smrti jejich majitelů. Vždy je tak potřeba ověřit, na co všechno se dané nařízení vztahuje. Toto nařízení se používá od 17. 8. 2015 na dědictví osob, které zemřely právě dne 17. 8. 2015 či po tomto datu.

Rozhodné právo

Jak už bylo řečeno dříve, jedním z cílů Nařízení o dědictví je, aby se dědění řídilo jedním právem. Nezáleží tedy na tom, zda se jedná o věc movitou či nemovitou, právo pro ně bude stejné. Obecným pravidlem pro určení práva pro dědění dle Nařízení o dědictví je právo státu, kde měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Obvyklý pobyt se však dá relativně snadno změnit, a proto existuje výjimka z tohoto obecného pravidla v podobě tzv. únikové doložky, kdy bude rozhodující zjevně užší spojení s daným státem. Využití této únikové doložky má být pouze výjimečné, přičemž se musí důkladně zvážit všechny okolnosti, např. kde žije zbytek rodiny zůstavitele, kde se nachází jeho majetek, kde pracuje/pracoval, a nutné je také přihlédnout k případnému úmyslu zůstavitele setrvat v zahraničí natrvalo.

Každá osoba si však může pro své dědictví zvolit právo státu, kterého je státním příslušníkem v době smrti či čase, kdy uskutečňuje danou volbu práva. Vysvětleno na příkladě:

 Zůstavitel pan Koch (německý státní příslušník) učinil volbu německého práva pro své dědictví 27. 7. 2019 a zemřel 2. 10. 2019. V době učinění volby i v době smrti měl obvyklý pobyt v České republice. Volba německého práva bude respektována dle čl. 22 Nařízení o dědictví.

Sudiště

Aby mohl o dědictví rozhodovat jeden soud, obecné pravidlo v Nařízení o dědictví stanovuje, že je k projednání dědictví příslušný soud, na jehož území měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt. Vzhledem k tomu, že si zůstavitel může zvolit právo pro dědické řízení, je připuštěna i možnost dohody o volbě soudu. Pokud si totiž zůstavitel zvolí právo pro své dědictví, dotčené strany – dědicové a odkazovníci – se mohou dohodnout, že si zvolí soudy právě tohoto členského státu jako výlučně příslušné pro řešení jakékoli otázky související s dědictvím daného zůstavitele. Vysvětleno na příkladě:

Pan Samuelsson byl švédským státním příslušníkem. S manželkou žil v ČR. Jedno z jejich dětí žije ve Švédsku a druhé v Německu. V ČR pan Samuelsson vlastnil auto a bankovní účet, ve Švédsku dům. Pan Samuelsson pořídil závěť před švédským notářem, která obsahuje volbu švédského práva. Zemřel v ČR. Protože žil a zemřel v ČR, je pravděpodobné, že české soudy zahájí dědické řízení bez návrhu (§ 138 ZŘS). Českým soudům svědčí příslušnost dle obvyklého pobytu v době smrti zůstavitele. Dědicové by však mohli sjednat dohodu o volbě švédských soudů.

Evropské dědické osvědčení

Mezi další cíle Nařízení o dědictví patřilo usnadnění vymáhání přeshraničního dědictví v jednotlivých případech. Proto Nařízení zavádí nový institut, a to Evropské dědické osvědčení.  Jedná se o veřejnou listinu, která je uznávána v členských státech EU (až na výjimky zmíněné výše) bez dalšího. Může tedy sloužit jako platný dokument k zápisu pozůstalosti do příslušných registrů a seznamů členských států, typicky katastru nemovitostí. Jeho smyslem je snadnější prokázání postavení či práv dědiců a odkazovníků, příp. též pravomoci správce pozůstalosti či vykonavatele závěti. Toto osvědčení se však vydává pouze na žádost, kdy pro jeho podání lze využít i formulář dostupný na odkaze Portál evropské e-Justice – Evropské dědické osvědčení (europa.eu), kde jsou uvedeny pokyny pro jeho vyplnění.

Pravomoc vydat takové osvědčení má soud či orgán, který se podle vnitrostátního práva daného státu zabývá dědictvím. V České republice takovým orgánem je notář, který provádí úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti jako soudní komisař podle § 100 odst. 1 zákona č. 291/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZZŘS“), pokud tento zákon nestanoví jinak. Na některé záležitosti tak notář nemá pověření, např. v otázce žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině či rozhodnutí o připadnutí majetku patřícího do likvidační podstaty státu, a proto je řeší přímo soud. Ve většině členských států EU půjde o stejné orgány, v některých případech však může místo notáře vystupovat soudní vykonavatel či soud pro rodinné záležitosti.

Dědicové, odkazovníci, vykonavatelé závěti a správci pozůstalosti nemají povinnost Evropské dědické osvědčení využít, a je tedy jen na nich, zda se pro něj rozhodnou či nikoliv. Představuje tedy pouze alternativu k uznání a výkonu rozhodnutí vnitrostátních orgánů (např. českého soudu) v zahraničí (např. v Portugalsku).