Průlomový nález ÚS pro poškozené v trestním řízení
Poškození v trestním řízení mají nárok na náhradu škody. Tento nárok mohou uplatnit v trestním i civilním řízení. V praxi se často stává, že trestní soudy s laxním odůvodněním přenechávají rozhodnutí o výši náhrady škody civilním soudům. Civilní soudy ovšem fungují na úplné jiném právním základu a principu než soudy trestní. Dochází tak k podstatnému oslabení postavení poškozených, na které je přeneseno břemeno tvrzení a důkazní, včetně prokázání výše náhrady škody. Proti zcela nevyhovující praxi trestních soudů nově zakročil Ústavní soud, v jehož nálezu zaznívaly pojmy jako ochrana před druhotnou viktimizací a újmou nebo ochrana soukromí a anonymity poškozených, které jsou zaručeny v trestním řízení.
Novinky v judikatuře
V roce 2021 byl vydán nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3003/20, který pojednával o náhradě nemajetkové újmy u trestného činu znásilnění. Dvanáctiletá stěžovatelka, hospitalizovaná na oddělení psychiatrické nemocnice, byla opakovaně znásilněna jiným pacientem. Stěžovatelka se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč. Soud ji však odkázal s nárokem na náhradu škody k civilnímu soudu, neboť dostatečně nespecifikovala povahu této újmy. Odvoláním proti tomuto rozhodnutí přiznal soud v trestním řízení pouze 75.000 Kč až s nelidským odůvodněním, která jsou u těchto věcí více než častá. V konečném důsledku byla po procesních peripetiích v této věci přiznána stěžovatelce náhrada nemajetkové újmy navýšená o dalších 75.000 Kč odvolacím soudem, který o věci opětovně rozhodoval.
Průlomovým rozhodnutím nadepsaným výše, nálezem I. ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023, opět došlo k zásahu Ústavního soudu poté, co ve zbytku nároku nad 150.000 Kč odvolací soud opět odkázal stěžovatelku na civilní soudy, neboť dle názoru Ústavního soudu nebylo třeba další prokazování a soud mohl o nároku v plné výši rozhodnout sám.
Ústavní soud jasně stanovil, že není třeba prokazovat duševní útrapy způsobené znásilněním, které oběť takového činu pociťuje v době spáchání. Ústavní soud zde odlišuje duševní útrapy dle § 2956 občanského zákoníku od § 2958 občanského zákoníku, kde je třeba znaleckým posudkem prokazovat dlouhotrvající, ne-li trvalé, následky znásilnění či jiného trestného činu. Káraný odvolací soud v trestním řízení se rozdílem mezi duševními útrapami v době spáchání a následkem, např. podstatnému narušení psychicky oběti znásilnění, trvající mnohdy desítky let poté, ve svém rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu dostatečně nezabýval.
Ústavní soud se ve svém nálezu zabýval také smyslem a účelem adhezních nároků obětí trestných činů: „Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o (adhezních) nárocích na náhradu újmy právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení nároků již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další (traumatizující) civilní řízení. Situace, kdy o náhradě nerozhodnou samy trestní soudy a v civilním řízení se opětovně prokazuje oprávněnost nároku, vede k další konfrontaci obětí s jejich traumatickými zážitky, což může vést až k vyvolání pocitu bezpráví a druhotné újmy.“
Náhrada škody v trestním řízení je upravena v § 228 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Dikce zákona „…uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu…“ neponechává prostor soudům, aby v případě, kdy je tato náhrada takřka nesporná, odkazovaly na projednání nároku do civilních řízení. Trestní soudy by měly odkazovat poškozené na civilní řízení jen tehdy, nelze-li podklad pro rozhodnutí o nároku náhrady škody najít v trestním řízení. Trestní soudy by si ovšem neměly ulehčovat práci, jak je možno vidět ve skutkovém stavu nálezů výše.
Poškození, kteří jsou zároveň i obětmi trestného činu, často musejí prožívat sekundárně traumatizující trestní řízení, kdy orgány postupují mnohdy necitlivě, byť to samozřejmě nemusí být úmyslem. Příběh stěžovatelky výše dokládá laxní přístup orgánu činných v trestním řízení, dehumanizující osobu poškozeného či také oběti, opředený až lidsky chladným přístupem, který je však v rozporu se zákonem a také s právem na spravedlivý proces, v neposlední řadě poté je porušen princip plného odškodnění za škodu na zdraví.
A co v praxi…?
Pro klienty naší advokátní kanceláře je nález bezesporu vítaný. Jako vždy ale zůstáváme nadmíru ostražití a především skeptičtí, co do rychlého převzetí nálezu do praxe. Nezbývá než doufat, že se přístup českých soudů v těchto věcech bude rychle měnit. Minimálně představuje nález zase další argument pro advokáty, kteří se snaží hájit práva nejen poškozených, ale i obětí trestných činů, a lze říci, že definitivně posiluje postavení těchto osob v trestním řízení.