Všeobecné obchodní podmínky jsou nejčastěji používány v podnikání, kdy alespoň na jedné straně vystupuje podnikatel. Obchodní podmínky mají obecný charakter a jsou požívány pro větší počet uzavíraných smluv určitého druhu. Obchodní podmínky jsou tak formou standardizace sjednávání smluv a napomáhají stranám šetřit kontraktační náklady. Je tak velmi časté, že obsah obchodních podmínek je často dán předem pouze jednou smluvní stranou, kdy druhá strana nemá možnost o obsahu individuálně vyjednávat. Občanský zákoník tak v § 1799 zakládá vyvratitelnou domněnku, že v případě slabší smluvní strany se jedná o smlouvu uzavíranou adhezní způsobem.

Všeobecné obchodní podmínky jsou ujednáním nepřímým, samy o sobě se tak automaticky nestávají součástí smlouvy. Jestliže se mají obchodní podmínky stát součástí smlouvy, je nutný odkaz ve vlastní smlouvě a připojení obchodních podmínek nebo seznámení druhé strany s nimi. Z odkazu musí být zjevné, že součástí smlouvy mají být další ujednání, která nejsou obsažena v textu samotné smlouvy. Pouhé zveřejnění obchodních podmínek, případně pouhé vystavení v provozovně či uvedení podmínek na druhé straně formuláře není považováno za odkaz ve smlouvě. Další podmínkou k tomu, aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy je seznámení se druhé strany s nimi. K seznámení s obsahem obchodních podmínek musí dojít ještě před samotným uzavřením smlouvy. Zvláštní formou seznámení s obchodními podmínkami je jejich přiložení. V takovém případě již není zkoumáno, zda se s nimi v konkrétním případě druhá strana skutečně seznámila. Vychází se zde z fikce seznámení.

Ustanovení § 1753 stanoví, že „ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.”

Překvapivá jsou taková ujednání obchodních podmínek, která nemohla druhá strana rozumně očekávat. O překvapivé ujednání se proto může jednat, pouze jestliže je zde jasný rozdíl mezi očekáváním druhé smluvní strany a obsahem obchodních podmínek. Při zkoumání, zda je ujednání překvapivé, se proto zjišťuje, zda je obsah obchodních podmínek neobvyklý a zda je tento neobvyklý obsah v konkrétním případě překvapivý. Při zkoumání překvapivosti se vychází z vědomostí, které by měla mít průměrně zkušená smluvní strana za daných okolností. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je ochrana druhé smluvní strany, neboť zákonodárce přepokládá, že všeobecné obchodní podmínky valná většina lidí nečte.

O překvapivé ujednání se nebude jednat, jestliže je prokázáno, že druhá strana o takovém ujednání věděla nebo musela vědět. Dále se se překvapivé ujednání nejedná, pokud je druhá strana výslovně přijala.

Překvapivost ujednání vede k jeho neúčinnosti. Takové ujednání tak nemá žádné právní účinky a namísto ní se použije dispozitivní právní úprava.