Zavinění je základním subjektivním vztahem člověka k předmětnému jednání. Je to vše, co probíhá „uvnitř“. Zavinění rozlišuje právní teorie právě do úmyslu, což je jednání v mysli člověka chtěné a vědomé, a poté do nedbalosti. Úmysl je rozlišován také jako přímý a nepřímý, mnohdy hrající roli při klasifikaci jednání jako nějakého trestného činu či jiné skutkové podstaty. U některých jednání musí být prokázán jednoznačný úmysl takto činit.
Pakliže je stanoven úmysl přímý, znamená to, že daná osoba chtěla uvedeným a popsaným jednáním porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem a věděl, že tímto jednáním způsobí porušení či ohrožení. Pod úmysl přímý se podřadí například osoba A bodající nožem osobu B do srdce – jednoznačně, i byť to osoba nedozná, lze určit, že osoba A chtěla osobu B usmrtit, neboť bodnutí nožem do srdce je smrtelné a osoba A si toho byla vědoma.
Úmysl nepřímý je trochu složitější. Znamená, že osoba věděla, že daným jednáním může způsobit poškození či ohrožení chráněného zájmu a pro případ, že by se tak stalo, byla s tímto srozuměna. Například pokud osoba A střílí pistolí po osobě B, aniž by ji chtěla zastřelit, avšak nakonec ji přece jen zastřelí, jednala v úmyslu nepřímém a nikterak ji neposlouží k dobru, že nikoho zastřelit nechtěla, protože základní logika praví, že po někom střílím, mohu ho usmrtit.