Žádost o rozvod je procesním úkonem, kterým manželé žádají soud o rozvod manželství. Má náležitosti dle občanského soudního řádu, ve spojení se Zákonem o zvláštních řízení soudních a občanským zákoníkem. Žádost o rozvod může být na první pohled jednoduchá věc, vždy je ale dobré alespoň se poradit s advokátem. Rozlišujeme dva druhy – žádost o rozvod sporný a rozvod nesporný. Každý se liší v jedné věci a to, zda-li se k návrhu připojí i druhý manžel nebo zda-li podává návrh jen jeden z manželů. To má důsledky zejména pro samotné rozvodové řízení. Žádostí na rozvod, podané u příslušného soudu, je poté zahájeno rozvodové řízení. To může trvat půl hodinu (nesporný rozvod) anebo také rok (sporný rozvod, kde se manželé přou o vše a náklady rostou).

Jedná se o specifické právo, tzv. retenční právo, kdy může jedna fyzická osoba zadržet cizí movitou věc ve své působnosti a moci. Podmínkou pro realizaci tohoto práva je, aby osoba měla věc u sebe z důvodu zajištění své pohledávky vůči osobě, která věc vlastní či má právo držet a které by jinak byl věc povinen vydat (což nemusí být vždy vlastník). Pokud tedy opravář opraví lednici a vlastník lednice mu odmítne zaplatit za práci, má opravář právo zadržet u sebe lednici do doby, než-li vlastník zaplatí. Jedná se tedy o výjimku a právní důvod, pro který může někdo cizí zadržovat naši věc. Nejedná se však o případy, kdy byla věc zadržena lstí, omylem nebo násilím bez právního důvodu. Navíc pohledávka (dluh) musí být splatná. Zadržovatel cizí věci odpovídá za věc, kterou má u sebe – nemůže ji tedy zničit, poškodit či jinak znehodnotit.

Základní kapitál je peněžně vyjádřený majetek právnické osoby. Pouze po složení základního kapitálu všemi společníky může být společnost založena. Základní kapitál a jeho výše je dána zákonem, například pro akciové společnosti jsou to 2 000 000 Kč, kdežto pro společnosti s ručením omezeným je to jen 1 Kč. Základní kapitál může být vyšší než zákonem dané minimum. Základní kapitál hraje roli zejména v účetnictví. Dříve sloužil základní kapitál jako jistý ukazatel věrohodnosti společnosti – čím vyšší kapitál, tím větší schopnost dostát závazkům a zhojit dluhy. Dnes je však tento ukazatel překonán a již se k němu příliš nepřihlíží.

Jedná se o základní právní předpis, který je v hierarchii právních předpisů ihned pod ústavním zákonem a mezinárodní smlouvu, načež je zase nad právními předpisy nižší právní síly, tedy nařízeními, vyhláškami i jinými podzákonnými předpisy. Zákon je základní stavební kámen legislativy, moci zákonodárné, která zákony utváří právní systém státu. Zákon je výsledkem činnosti parlamentu, ukládá povinnosti či zakládá práva pro všechny občany státu i osoby cizí, které se na území státu nacházejí. Zákon musí splňovat náročná kritéria pro jeho kvalitu, musí projít řádným procesem zákonodárným a nesmí rozporovat ústavní zákon, který má vyšší právní sílu. Mezi zákony můžeme zařadit například Občanský zákoník nebo Autorský zákon. Ústavní zákony poté tvoří ústavu s malým ú, množinu ústavních zákonů, a jsou většinou velkého významu pro samotný stát jako celek. V této množině najdeme například Ústavu s velkým Ú nebo také Listinu základních práv a svobod, ale i další zákony (například o hranicích státu). Ústavní zákon může být měněn pouze ústavním zákonem, kdežto zákon jiným zákonem či ústavním zákonem. Zákony poté dále provádí a rozvádí podzákonné předpisy. Například Trestní zákoník je v některých případech prováděn vyhláškami, které stanovují třeba, co jsou omamné a návykové látky.

Jednou ze základních zásad, požadavků na fungování právního státu i moderní demokracie, je princip zákonnosti. Tento princip prostupuje do celé řady sfér práva a právního systému. Je reflektována například v čl. 2, odst. 3 Ústavy ČR, kdy „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Zákonnost utváří každodenní činnost rozhodování správních orgánů, zákonnost vede soud při rozhodování a postupu v soudním řízení. Zákonnost také určuje mantinely pro zákonodárce. Tento komplexní princip je výsledkem více než dvou set let humanistického, státoprávního i ústavněprávního vývoje a není jediného právního „kamene“, který by na ní nebyl vystaven. Pakliže je akt správního orgánu, soudu nebo i státní moci v rozporu se zákonností, je automaticky absolutně neplatný.

Žaloba je písemné podání k soudu, které naplňuje všechny náležitosti obecného podání v § 42 Občanského soudního řádu a zároveň zvláštní náležitosti uvedené v ustanovení § 79 občanského soudního řádu. Žaloba je formálním úkonem účastníků řízení, kterým zahajují soudní řízení, pakliže je žaloba podána u místně a věcně příslušného soudu. Žaloba obsahuje mimo náležitosti níže také nárok, který je uplatňován u soudu, petit (návrh rozsudku) a odůvodnění rozhodnutí, případně právní posouzení věci. Žaloba musí obsahovat jednoznačně informace o tom, kdo žalobu podává, vůči komu žaloba směřuje, k jakému soudu a v jaké věci, musí být datována a podepsána, v požadovaných vyhotoveních a musí v ní být uvedeno, na základě čeho se žaloba činí. Právně rozeznáváme žaloby statusové (o osobním stavu) a žaloby na plnění. Žaloby statusové se týkají ve valné většině manželství, ať už jeho existencí či neexistencí, ale mohou se také týkat platnosti partnerství nebo určování otcovství. Žaloby na plnění jsou poté všechny ostatní žaloby sporné. Žaloba na plnění může být směřována k dare (něco dát), facere (něco vykonat), omittere (něčeho se zdržet), pati (něco strpět). Dle hmotněprávního práva můžeme rozeznávat žaloby určovací (na určení právního stavu – např. vlastnictví), reinvidikační (na ochranu vlastnického práva – žaloby na vydání neoprávněně zadržované věci), žaloby posesorní (na ochranu držby – aniž by se otázka týkala vlastnického práva), žaloby negatorní nebo zápůrčí (na uložení povinnosti zdržet či přestat určité jednání) a žaloby odpůrčí (na určení neplatnosti právního jednání nebo jeho neúčinnosti). Žaloba představuje dispoziční úkon žalobce. Žalobce zároveň musí uhradit soudní poplatek.