Pracovní smlouva zakládá pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, splňuje náležitosti a řídí se ustanoveními zákoníku práce a je vždy v písemné formě. Pracovní smlouva je zvláštním druhem smlouvy, na kterou se subsidiárně vztáhne také občanský zákoník. Pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, místo či místa výkonu práce, den nástupu do práce. Pokud pracovní smlouva tyto údaje neobsahuje, je neplatná. Výše mzdy, platu může být uvedena v samostatném mzdovém výměru mimo pracovní smlouvu, pokud však není stanovena vůbec, nastupuje zákonem předpokládaná domněnka o výši pracovní mzdy obvyklé pro dané povolání, danou osobu a v daném čase – právo na odměnu za práci patří mezi základní lidská práva a nelze po nikom vyžadovat práci bez odměny. V pracovní smlouvě mohou být upraveny další práva a povinnosti, jako například zkušební doba, délka dovolené či nadstandardní odměňování. Pracovní poměr může být sjednán na dobu určitou či neurčitou.

Osoba, která vykonává soustavně určitou výdělečnou činnost na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku, se nazývá podnikatelem. Podnikatel může podnikat na své jméno, tedy bude fyzická osoba podnikající. Podnikatel však může působit v rámci právnické osoby. Podnikatel musí mít příslušné živnostenské oprávnění, je-li to zákonem vyžadováno. Podnikatel platí za osobu samostatně výdělečně činnou a vztahují se na něj odlišné povinnosti. Právní forma podnikání v právnické osobě může mít několik různých forem. Občanský zákoník rozlišuje právnické osoby na obchodní korporace, fundace, ústavy a spolky. Obchodní korporace, podnikatelské subjekty v tom pravém slova smyslu, a jejich formy jsou dále stanoveny Zákonem o obchodních korporacích. Mezi další formy obchodních korporací řadíme veřejnou obchodní společnost (v.o.s.), komanditní společnost (k.s.), společnost s ručením omezeným (s.r.o.), akciovou společnost (a.s.) a družstvo.

Právní úkon bývalo označení pro dnes nazývané občanským zákoníkem jako právní jednání. Jedná se úmyslný a vážný projev vůle navenek, směřující ke vzniku, zániku či změně právního vztahu. Vůle, v rámci jednání, je psychický vztah člověka k zamýšleným následkům. Projev je poté vše, co tuto vůli vyjadřuje směrem ven od osoby tak, že tento projev může být vnímán jinými osobami. Právním jednáním tak není pouhá myšlenka, ale až konání (aktivní jednání, například podpis smlouvy) či opomenutí (něco schválně a úmyslně neudělám). Právní jednání a vůle takto projevená musí být vážná a svobodná. Pakliže právní jednání trpí nějakou vadou, může to vyústit buďto v nicotnost, absolutní neplatnost právního jednání (jakoby nikdy nebylo učiněno), či relativní neplatnost, která musí být namítnuta. Právní jednání je upraveno v občanském zákoníku.

Právní vztah je souborem povinnosti a práv dvou a více osob, které mají právní osobnost a jsou způsobilé být nositeli práv a povinností. Právní vztahy můžeme dělit na statusové (manželství, rodičovství) a závazkové (smluvní vztahy). Vznikají na základě zákona, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo právním jednáním osob či jinou právní skutečností (narození dítěte).

Právnická osoba je abstraktní právní konstrukt, který je odlišný od člověka (fyzické osoby) a který má právní osobnost, kterou mu přiznává zákon, a je způsobilý mít práva a povinnosti. Identifikačními znaky právnické osoby je firma (název), sídlo, identifikační číslo a příslušnost k právnímu řádu určitého státu. Právnická osoba může vždy jednat pouze přes své zástupce či jednatele. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku a stejně tak zaniká. Založení právnické osoby je pouze jeden z kroků vedoucích ke vzniku. Právnická osoba je ztělesněna statutárním orgánem a jinými orgány, které jsou složeny z jiných fyzických či právnických osob. Právnická osoba je zároveň také nejširším termínem, které právní řád zná. Právnické osoby se poté dělí na obchodní společnosti (korporace), ústavy a fundace a spolky.

Trestní zákoník rozeznává několik druhů jednání, které je označeno jako trestné v trestním zákoně a které jsou společensky škodlivé. Trestní zákoník je rozeznává právě dle stupně škodlivosti. Dělí se na přečin, zločin a zvlášť závažný zločin. Přečin je nejmírnější z těchto tří druhů, kdy hranice horní sazby trestu odnětí svobody nepřekračuje hranici 5 let. Jedná se tak o méně závažnou a společensky škodlivou trestnou činnost, která naplňuje podmínky trestnosti a nelze ji tedy považovat za pouhý správní přestupek v rámci subsidiarity trestněprávní represe. Přečinem je například pytláctví nebo maření výkonu soudního rozhodnutí, drobné krádeže. Zločinem je poté například podvod či loupež v základní skutkové podstatě. Zvlášť závažným zločinem je poté vražda prvního stupně či znásilnění. Skutkové podstaty nejsou rozděleny v trestním zákoníku dle jejich druhu, tudíž je vždy nutné posuzovat dané jednání jako přečin či zločin dle maximální výše sazby trestu odnětí svobody. Pojmenování trestného činu jako „přečin“ či „zločin“ je poté formální náležitostí obžaloby.