Vlastnické právo k věci se nabývá několika způsoby, které můžeme roztřídit do dvou množin. Originální a derivativní nabytí vlastnického práva se rozlišuje podle toho, jestli před námi někdo věc vlastnil či nikoliv. Způsob nabývání vlastnictví je upraven v § 1045 až 1114 Občanského zákoníku. Patří zde například koupě (nabytí za úplatu), darování (nabytí neúplatně) nebo třeba i dědění. Rozlišujeme tedy i převod (úmyslné nabytí vlastnictví) a přechod (neúmyslné nabytí v důsledku nějaké právní události – smrt zůstavitele a dědické řízení). Mezi originální způsoby nabytí pak můžeme podřadit například nalezení nikomu nepatřící věci (opuštěné) nebo i výroba nové věci.

Nájemní smlouva je dohoda dvou a více stran o přenechání věci jinému k užívání. Nejčastěji se tedy setkáme s nájmem bytu či domu, můžeme ale pronajmout také věc movitou – kolo, auto nebo třeba i stůl. Nájemní smlouvy jsou úplatné, často i písemné, ale mohou být jen ústní. Nájemní smlouvy jsou upraveny v § 2201 až 2331 Občanského zákoníku.

Osobám (účastníkům), které se účastní soudního či správního řízení, vznikají náklady. To může být soudní či správní poplatek za zahájení řízení, náklady advokáta, cestovné i jiné náklady, které by nevznikly, pakliže by k řízení nedošlo. Náklady řízení vznikají v každém případě. V některých případech může být osoba od placení nákladů osvobozena soudem, vzhledem k majetkovým poměrům. V dalších případech zase může být náhrada nákladů přikázána jednomu z účastníků za obě strany v důsledku jeho prohry. Náklady řízení představují mnohdy velké položky, soud či správní orgán o nich vždy musí rozhodnout. Řídí se odlišnými pravidly dle typu řízení.

Pakliže svědčí osobě nějaké právo na něco, označuje se tento nespecifický pojem jako nárok. Nárok může představovat například nárok na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy nebo nárok na to, aby se soused zdržel přejíždění přes pozemek svým autem. Nárok může být veřejnoprávní či soukromoprávní. Mohu mít nárok na odškodnění ze strany státu z důvodu neoprávněného zásahu státní moci, mohu mít ale také nárok na zaplacení výše zmíněné kupní ceny po jiné soukromé osobě. Nárok je dominantním pojmem závazkového občanského práva, kdy je průčelím věřitelovy pohledávky za dlužníkem.

Označuje se také jako nabídka, jedná se o zákonem upravený až automatický proces, který činíme takřka bezmyšlenkovitě. Zákon (občanský zákoník) pojmenovává, co je nabídka a co je přijetí nabídky (akceptace), případně co je protinávrh. Návrh, přijetí a uzavření smlouvy jsou součástí kontraktace – procesu uzavírání smluv. Nabídka může být učiněna písemně či ústně, úplatná i bezúplatná. Nabídka je právním jednáním směřující k uzavření smlouvy s druhou osobou. Zákon stanovuje čtyři nutné náležitosti: nabídku činí osoba (svéprávná, bez násilí, svobodně, atd.) někomu jinému s tím, že nabídka obsahuje zřejmou a vážnou vůli být vázán smlouvou. Nabídka je zpravidla neodvolatelná, byť existují výjimky. Nabídku však lze zrušit. Menší nároky na „zákonnou formu“ jsou kladeny v běžném styku občanském, naopak více si detailů a formálních podmínek bude všímat například kontraktace mezi podnikateli.

Formy zavinění, ať už v civilním či trestním slova smyslu, dělíme na úmysl a nedbalost. Nedbalost poté dělíme na vědomou a nevědomou nedbalost. Zavinění obecně označuje vnitřní postoj osoby k danému konání či opomenutí (nekonání). Nedbalost vědomá znamená, že jednající osoba ví, že může způsobit škodu či jiný negativní následek, avšak spoléhá se na to, že se tak nestane. Nevědomá nedbalost poté spočívá v tom, že jednající osoba neví, že může způsobit svým jednáním škodu či jiný negativní následek, avšak vědět by to měla a mohla. Nedbalost hraje roli zejména u deliktní odpovědnosti v rámci občanského práva (náhrada škody, zadostiučinění apod.), ale také v rámci trestněprávní odpovědnosti. Byť je pro většinu trestných činů vyžadován úmysl, zákon může stanovit, že postačuje v některých případech nedbalost.