Použití bojových umění v institutu nutné obrany

Institut nutné obrany je nesmírně obsáhlí a komplexní problém, a dá zkoumat z různých hledisek. Například problematika použití zbraní, problematika intenzity obrany atd. Jedním z problémů, který se nabízí, je použití či znalost bojových umění. Český zákon se bohužel k tomuto problému nevyjadřuje, proto je nutné vycházet ze závěrů judikatury.

Je samotná znalost bojových umění či sportů problémová?

Při trénování bojových umění je cílem si techniky zautomatizovat, tedy aby se stali součástí svalové paměti. Po dlouhodobém tréninku jsou tedy techniky zabudované v mysli trénujícího tak, že nad jejich použitím nemusí přemýšlet. Nabízí se tedy otázka, jestli samotná znalost bojových umění či sportů není samo osobě zbraní, a jestli by se nadala brát jako nepřiměřené použití zbraně, tedy jako přitěžující okolnost pro obránce.

K tomu se vyjádřil nejvyšší soud v rozhodnutí 3 Tdo 111/2007 zrušením rozhodnutí nižšího soudu, který obžalovanému dal jeho znalost Karate jako přitěžující okolnost. Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné „ujasnit, zda došlo k použití karate jako prostředku k zesílení útoku, z něhož vzešla těžká újma na zdraví poškozeného, a zda obviněný s ohledem na určitou úroveň znalosti tohoto sportu (bojového umění) mohl být srozuměn s tím, že jeho velmi (až extrémně) razantní útok (zřejmě patou) do oblasti hlezenního kloubu poškozeného mohl vést ke způsobení následku, jež v posuzovaném případě skutečně nastal“[1].

Z tohoto rozhodnutí je tedy jasné, že samostatná znalost bojových umění nesmí být použita jako přitěžující okolnost. V každém případě je nutné posoudit, na jaké úrovni je dotyčná osoba trénovaná v bojovém umění, dále zda skutečně použila techniky naučené v bojovém umění, a jestli zdravotní následky byli způsobené touto technikou.

Exces a bojová umění

Samotná znalost či použití bojových umění tedy může spadat pod nutnou obranu. Je ale nutné uvést i ten fakt, že znalost bojových umění se dá použít i ke zvýšení intenzity útoku[2], proto je třeba dát si pozor, aby obrana nepřešla ve vybočení z nutné obrany. V tomto případě (při překročení mezí nutné obrany) se může už jednat o přitěžující okolnost pro obránce[3].

Vybočení z nutné obrany se nazývá exces a rozlišuje se na dva druhy. Intenzivní exces nastává v té chvíli, kdy by intenzita samotné obrany byla zjevně nepřiměřená útoku. Ovšem jedná se o takový rozdíl, že by nepoměr v útoku a obraně byl mimořádně hrubý. Obrana „musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná.“[4].

Velmi častější je exces extenzivní, který sice nemusí vybočovat z intenzity útoku, ale vybočuje z jeho časového trvání, tedy pokud by se obránce začal bránit dříve, než by mu hrozila skutečná hrozba, nebo kdyby v obraně pokračoval i po tom, co je útočník zneškodněn a další útok již nehrozí. Takové vybočení není už nutná obrana, ale stává se z ní nový útok, tedy násilný trestný čin.

Shrnutí problému

Z judikatury soudů vychází následující závěr: použití bojových umění a sportů není vyloučeno z institutu nutné obrany. Na osoby praktikující tyto sporty nejsou kladeny žádné zvláštní meze nutné obrany. Ovšem jejich znalost může lehce vést k intenzivnímu excesu, a v takovém případě by se jejich znalost mohla chápat jako „použití zbraně“, a na trénované osoby by se pohlíželo jinak, než na osoby netrénované.

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 709/2015
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014