8:00 - 18:00
Telefon 8:00 - 20:00
Menu

Nutná obrana

Jedná se o zvláštní okolnost, která ve svém důsledku vylučuje protiprávnost trestného činu. Při splnění zákonných podmínek jednání, které by vesměs naplňovalo ostatní znaky trestného činu a tím skutkovou podstatu není od počátku trestné, neboť mu schází tzv. protiprávnost. Jinak řečeno, okolnosti vylučující protiprávnost jsou takové okolnosti skutku, které když v konkrétním případě nastanou, mohou způsobit, že takový čin, který by normálně byl klasifikován jako trestný čin, trestným činem není. Znak protiprávnosti chybí zejména proto, že se jedná o jednání, které není společensky škodlivé, ale dokonce je z pohledu společnosti užitečné a prospěšné. Trestní zákoník v obecné části upravuje následující okolnosti vylučující protiprávnost: krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Nejedná se však o taxativní výčet, neboť v samotném trestním zákoníku je například zmínka o lékařském zákroku nebo beztrestnosti agenta. Rovněž teorie a praxe trestního práva formuluje další instituty, které bývají zpravidla označovány jako výkon práva a plnění povinností. Přičemž je možné jednotlivé důvody vylučující protiprávnost v souladu se zásadou „nullum crimen sine lege“ (žádný trest bez zákona) aplikovat analogicky, protože se nejedná o rozšiřování podmínek trestnosti. Naopak užití analogie je ve prospěch pachatele, neboť se rozšiřují podmínky beztrestnosti.  [1]

Nutnou obranou se podle ustanovení § 29 Trestního zákoníku rozumí Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“[2] Přičemž dle druhého odstavce téhož ustanovení se o nutnou obranu nejedná, pokud je obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku.Účelem tohoto institutu je umožnit osobám účinně chránit před protiprávním útokem tytéž zájmy, které chrání trestní zákoník. Bránicím osobám je tak umožněno užít svépomoc na úkor útočníka, neboť je zřejmé, že ochrana ze strany veřejné moci by přišla příliš pozdě. Vychází se zde ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník a nikoliv obránce.

Osoba v nutné obraně odvrací bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi, přičemž tato obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.[3] O nutnou obranu se tak například nejedná, pokud útočník fyzicky napadne jinou osobu a následně svého protiprávního jednání zanechá a dá se na útěk, přičemž osoba napadená následně utíkajícího útočníka střelí zbraní. Útok může spočívat jednak v podobě konání (např. úder pěstí) nebo také v opomenutí (např. pán neodvolá svého psa, který někoho napadl). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak být, může jít i o čin, který postrádá znak trestného činu (např. nepříčetnost pachatele, nízký věk atd.) nebo se jedná o pouze mírnější formu protiprávního jednání, tedy přestupek či jiný delikt.

Přiměřenost obrany se posuzuje zejména dle poměru mezi obranným jednáním a způsobem útoku, přičemž obrana může být i nepřiměřená, nikoliv však zcela zjevně nepřiměřená. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila. Jinak řečeno musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. V souvislosti s přiměřeností je nutné zohlednit subjektivní hledisko obránce, tzn. přihlédnout k tomu, jak se podmínky útoku jevily obránci přímo v okamžiku útoku a nikoliv tak, jak se následně jeví osobám, které nutnou obranu posuzují. [4] Je bráno na zřetel, že napadená osoba, musí během několika vteřin vyhodnotit celou situaci a přiměřeně na ni reagovat, přičemž často jedná ve velikém psychickém vypětí a neví jaké následky svou obranou může způsobit.

Obránce může vybočit z mezí nutné obrany a dopustit se tak excesu. Jedná se o situaci, kdy nebyly naplněny všechny podmínky nutné obrany, ale stav byl nutné obraně blízký. Podle ustanovení § 41 písm. g) trestního zákoníku se jedná o polehčující okolnost.

Odlišení od krajní nouze

Nutná obrana je ve své podstatě speciálním a privilegovaným případem krajní nouze, která je upravena v ustanovení § 28 Trestního zákoníku a rozumí se jí Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.“[5] Rovněž jednání v krajní nouzi vylučuje protiprávnost jako takovou, takže se nemůže jednat o trestný čin ani o přestupek. Její podstata spočívá ve střetu právem chráněných zájmů, kdy ohrožený zájem je možné chránit jen tím způsobem, že porušíme jiný právem chráněný zájem. Osoba jednající v krajní nouzi odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, přičemž musí být splněny následující podmínky. Nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak, způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil a ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen jej snášet. [6] Příkladem krajní nouze může být tak například situace člověka, který vykopne dveře a vběhne do hořícího bytu, aby zachránil jeho obyvatele. Nebezpečí zde představuje požár, který ohrožuje zdraví a život obyvatele bytu. Pokud by se v bytě žádný požár nevyskytoval, spáchala by osoba, která do bytu vstoupila trestný čin porušování domovní svobody a vykopnutím dveří i trestný čin/přestupek poškození cizí věci.

Nutná obrana speciálním případem krajní nouze, protože se jí odvrací specifická forma nebezpečí, a to útok. Vzhledem ke specifickému druhu nebezpečí, jsou podmínky pro uplatnění nutné obrany výrazně volnější. Není vyžadována podmínka subsidiarity (tzn. že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak), rovněž zde nepřichází v úvahu povinnost napadeného útok snášet a dále je povoleno způsobit útočníkovi i větší újmu, než která z útoku hrozila. Tato privilegovaná povaha vyplývá z toho, že na útočníka, který svým protiprávním útokem potřebu obrany sám vyvolal, není třeba brát takové ohledy a měl by nést riziko vzniklé újmy.[7]


[1] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9., s. 244-245

[2] § 29 odst.1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

[3] Usnesení NS ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 568/2020

[4] Šámal, P. Trestní zákoník, s. 405-406

[5] § 28 odst.1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

[6]  § 28 odst.2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

[7] Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník, s. 506

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *