Jedná se o pojem, který se vztahuje ke spravování majetku. Je to požadovaná míra péče, ale také předpoklad nebo očekávání, k nimž jsou vázány osoby spravující majetek, ať už fyzické či právnické. Je to jistý standard správy, který nesmí být porušen. Představuje jistou objektivně vyjádřitelnou měru právního i faktického jednání vázané osoby. Jednoduše řečeno, pakliže opatrujeme majetek, který nám nepatří, očekává se od nás, že jej budeme spravovat, starat se o něj a ideálně rozmnožovat stejně, jako by to byl náš. Prohřeškem proti péči řádného hospodáře může být příklad zlomyslného jednatele, který zpronevěřuje majetek společnosti, za kterou jedná. Obecnou definici můžeme nalézt v ustanovení § 159 Občanského zákoníku. V rámci péče řádného hospodáře musíme také připomenout i míru loajality, kterou musí osoba spravující mít.
Podání vysvětlení je jedním z institutů, kterým orgány činné v trestním řízení (policie) či správní orgány ve správním řízení zjišťují předběžně skutkový stav věci. Častokrát se setkáte s podáním vysvětlení i pro účely daňové. Podání vysvětlení může být v listinné podobě (musíte něco vysvětlit písemně a zaslat příslušnému orgánu), ústní (musíte přijít a vysvětlit). Vyzván k podání vysvětlení může být kdokoliv, od podezřelého v trestním řízení po stavitele černé stavby, na kterého přišel místní obecní úřad. Vždy se jedná o institut využívaný před zahájením nějakého řízení, takže vždy zbystřete a kontaktujte svého advokáta, který vám může pomoci.
Nejčastěji se setkáme s podílem na zisku, vyjma dobrodružných her či příběhů s piráty, také u obchodních společností. Každý, kdo vlastní podíl na společnosti, má v něm vtělen také podíl na zisku společnosti, jistou percentuálně vyjádřitelnou částku z celku. Nejčastěji se u obchodní společnosti stanovuje celková výše, ze které poté bereme své podíly, řádnou či mimořádnou účetní uzávěrkou, která stanoví, jaký zisk se bude rozdělovat dle podílů. Podíl na zisku ale také může být přiznán někomu, kdo nemá podíl za společnosti. S tím se můžeme setkat například u akciových společností, kde můžeme najít akcionáře (držitele akcie), který sice nemá hlasovací práva a nijak se na chodu akciové společnosti nepodílí, má však podíl na zisku.
Podnájemní smlouva upravuje podnájemní vztah mezi podnájemcem a nájemcem, který se zavazuje přenechat k užívání věc, kterou má nájemce v nájmu. Podnájem je závazkový vztah inter partes, který je pouze mezi nájemcem a podnájemcem. U podnájmu musí souhlasit pronajímatel. Souhlas pronajímatele však není nutný vždy. Souhlas pronajímatele s podnájmem může být písemný, ústní. Podnájemní smlouva může být také ústní či písemná.
Popření otcovství je právní institut, který umožňuje muži, který je uveden jako otec dítěte, popřít tento právem aprobovaný vztah. Manžel může popřít otcovství dítěte do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech, které zpochybňují jeho otcovství. Tato lhůta subjektivní (odvozená od znalosti či vědomosti otce o pochybnostech) však musí být naplněna v rámci objektivní lhůty a to je 6 let dítěte. Po šestém roku dítěte již nelze otcovství nikterak zpochybnit. Pokud je dítě narozeno v rámci manželství, a to mezi 160 od vzniku a 300 dnem od zániku manželství, může muž popřít otcovství jen tehdy, je-li zde taková okolnost, která vylučuje otcovství (neplodnost např.). Pakliže je dítě zplozeno umělým oplodněním, může muž zpochybnit otcovství v době mezi 160 a 300 dnem od umělého oplodnění. Pakliže byl otec určen souhlasným prohlášením nebo rozhodnutím soudu, může popřít otcovství jen tehdy, stihne-li to do 6 měsíců ode dne, kdy bylo otcovství určeno.
Pracovní neschopnost chápeme jako trvalou či dočasnou zdravotní překážku na straně zaměstnance, která mu neumožňuje vykonávat jeho povolání v celém či částečném rozsahu. K uznání pracovní neschopnosti je třeba získat potvrzení od lékaře. Vznikem pracovní neschopnosti vznikají zvláštní práva a povinnosti zaměstnanci i zaměstnavateli, mimo jiné začíná běžet lhůta ochranné doby a jiné následky. V případě pracovní neschopnosti má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy, která je stanovena zákonem (pracovní zákoník).
Pracovní smlouva zakládá pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, splňuje náležitosti a řídí se ustanoveními zákoníku práce a je vždy v písemné formě. Pracovní smlouva je zvláštním druhem smlouvy, na kterou se subsidiárně vztáhne také občanský zákoník. Pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, místo či místa výkonu práce, den nástupu do práce. Pokud pracovní smlouva tyto údaje neobsahuje, je neplatná. Výše mzdy, platu může být uvedena v samostatném mzdovém výměru mimo pracovní smlouvu, pokud však není stanovena vůbec, nastupuje zákonem předpokládaná domněnka o výši pracovní mzdy obvyklé pro dané povolání, danou osobu a v daném čase – právo na odměnu za práci patří mezi základní lidská práva a nelze po nikom vyžadovat práci bez odměny. V pracovní smlouvě mohou být upraveny další práva a povinnosti, jako například zkušební doba, délka dovolené či nadstandardní odměňování. Pracovní poměr může být sjednán na dobu určitou či neurčitou.
Právní úkon bývalo označení pro dnes nazývané občanským zákoníkem jako právní jednání. Jedná se úmyslný a vážný projev vůle navenek, směřující ke vzniku, zániku či změně právního vztahu. Vůle, v rámci jednání, je psychický vztah člověka k zamýšleným následkům. Projev je poté vše, co tuto vůli vyjadřuje směrem ven od osoby tak, že tento projev může být vnímán jinými osobami. Právním jednáním tak není pouhá myšlenka, ale až konání (aktivní jednání, například podpis smlouvy) či opomenutí (něco schválně a úmyslně neudělám). Právní jednání a vůle takto projevená musí být vážná a svobodná. Pakliže právní jednání trpí nějakou vadou, může to vyústit buďto v nicotnost, absolutní neplatnost právního jednání (jakoby nikdy nebylo učiněno), či relativní neplatnost, která musí být namítnuta. Právní jednání je upraveno v občanském zákoníku.
Trestní zákoník rozeznává několik druhů jednání, které je označeno jako trestné v trestním zákoně a které jsou společensky škodlivé. Trestní zákoník je rozeznává právě dle stupně škodlivosti. Dělí se na přečin, zločin a zvlášť závažný zločin. Přečin je nejmírnější z těchto tří druhů, kdy hranice horní sazby trestu odnětí svobody nepřekračuje hranici 5 let. Jedná se tak o méně závažnou a společensky škodlivou trestnou činnost, která naplňuje podmínky trestnosti a nelze ji tedy považovat za pouhý správní přestupek v rámci subsidiarity trestněprávní represe. Přečinem je například pytláctví nebo maření výkonu soudního rozhodnutí, drobné krádeže. Zločinem je poté například podvod či loupež v základní skutkové podstatě. Zvlášť závažným zločinem je poté vražda prvního stupně či znásilnění. Skutkové podstaty nejsou rozděleny v trestním zákoníku dle jejich druhu, tudíž je vždy nutné posuzovat dané jednání jako přečin či zločin dle maximální výše sazby trestu odnětí svobody. Pojmenování trestného činu jako „přečin“ či „zločin“ je poté formální náležitostí obžaloby.
Představenstvo je statutární (volený) orgán akciové společnosti a družstva. Jedná se o takový orgán společnosti, kterému náleží rozhodování v obchodních záležitostech a ve všech jiných, které mu svěřují stanovy či společenská smlouva, mimo základní otázky existence společnosti, které náleží valné hromadě či členské schůzi. Představenstvo se skládá z jednotlivých členů, kteří jednají samostatně či kolektivně, jsou zapsáni v obchodním rejstříku a mají svého předsedu. Volí je a odvolává valná hromada.
Institut promlčení je institut právního řádu, kterým se zakončuje doba, kdy mohla být povinnost dlužníka vymáhána úspěšně věřitelem. Věřitel tedy svá práva nevykonal tehdy, když měl a z pohledávky za dlužníkem se tedy stává naturální obligace, kterou dlužník již nemusí plnit a nemůže k tomu být donucen. Jedná se tedy o oslabení úspěšného vymožení pohledávky. Pohledávka promlčená může být i nadále uplatněna u dlužníka či před soudem, pakliže však dlužník vznese námitku promlčení, soud nemůže promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna majetková práva, a to v zákonem stanovených řádných a mimořádných lhůtách. Tyto lhůty běží ode dne, kdy mohlo být právo vymáháno u veřejného orgánu poprvé. Marné uplynutí lhůty nelze věřiteli prominout. Promlčecí lhůty však neběží zcela jednotně, v některých případech lhůty stojí (neběží, jako v případě podání žaloby na soud). U některých práv neběží promlčecí lhůty vůbec, například u náhrady nemajetkové újmy, kterou může osoba požadovat i čtyřicet let dozadu. Právo vlastnické se nepromlčuje nikdy.
Písemné osvědčení, které opravňuje fyzickou osobu jednat právně i fakticky za někoho jiného. Je to příklad smluvního zastoupení, založeno smlouvou, kde jedna ze stran pověřuje druhou k určitému jednání a druhá toto zastoupení přijímá a slibuje, že bude konat a jednat s nejlepším vědomím a svědomím ve jméně zastoupeného. Rozsah jednání, časová trvalost i jiné další podstatnosti jsou poté specifikovány na smlouvě o plné moci. Může ji vystavit kterákoliv osoba. Často je nutná i pro jednoduché věci jako vyzvednutí zásilky. Syn může zplnomocnit matku, aby za něj mohla převzít zásilku na poště.
Každé soudní řízení se zahajuje podáním žaloby. Jedná se o právní procesní úkon. Žaloba musí splňovat náležitosti dle občanského soudního řádu, aby ji soud mohl přijmout a zabývat se jí. Zpravidla nejde o nic složitého, každý může podat žalobu – základem je uvést kdo (žalobce a jeho identifikace) uplatňuje co (jaké právo, o co se budou soudit?) proti komu (žalovaný a jeho identifikace). Byť je to takto jednoduché vysvětlení, podrobnější informace najdeme v § 42 (obecně jakékoliv podání k soudu) a dále v § 79 (návrh na zahájení řízení, tj. žaloba). Žalobu je třeba dobře zpracovat, označit všechny strany, tvrzení i další. Sepsání žaloby může být pro běžného člověka složitější, proto je vždy dobré obrátit se na advokáta. Vyjma žaloby dle občanského soudního řádu můžeme také podávat žalobu proti správnímu orgánu poté, co jsme vyplýtvali všechny řádné opravné prostředky (odvolání) – to je poté správní žaloba a ta se řídí zase správním řádem soudním.
Podjatost představuje vnitřní stav, subjektivní poměr rozhodující osoby k věci. Jedná se o porušení nestranného a nezaujatého posuzování věci. Překážkou podjatosti může být přímý zájem na výsledku řízení, osobní vztah k účastníkům řízení. Podjatost se týká soudců v soudních řízení, úředních osob ve správním řízení a také rozhodců v rozhodčím řízení. Námitka podjatosti musí splňovat procesní náležitosti dané zákonem a musí být nejčastěji vznesena na prvním jednání před soudem či jiným orgánem, jinak v případě, že teprve později vyvstaly okolnosti či důkazní prostředky, které podrývají nestrannost rozhodující osoby. Námitky podjatosti nejčastěji projednává předseda soudu či nadřízený státního orgánu. V případě vyloučení rozhodující osoby je věc předána jiné osobě v rámci jedné instituce. Pakliže jsou vyloučeni všechny rozhodující osoby, je věc postoupena či přikázána nadřízeným orgánem jiné instituci stejné úrovně.
Pohledávka znázorňuje vztah věřitele a dlužníka. Pohledávka je souborem práv a povinnosti věřitele a dlužníka, kdy věřitel má právo požadovat plnění po dlužníkovi a dlužník má povinnost plnit. Pohledávka je tedy širší pojem než dluh. Pohledávka může být peněžitá (na peníze) nebo nepeněžitá. Splatnost pohledávky je určena typem závazku i dohodou stran. Pakliže dlužník neplní dobrovolně, přistupuje věřitel k vymáhání pohledávky. Pohledávka vzniká a zaniká dle zákona.
Pracovní doba je část kde, ve které je zaměstnanec povinen vykonávat práci způsobem a tak, jak mu bylo určeno v pracovní smlouvě zaměstnavatelem, v místě výkonu práce a dle pokynů zaměstnavatele. Maximální stanovená týdenní pracovní doba je stanovena na 40 hodin týdně. Zaměstnanec může pracovat přesčas, nad 40 hodin týdně, pouze za splnění podmínek v zákoně. Doba stanovená se může u některých povolání lišit, jedná se tak většinou o zvláštní práce jako je kovkop. Mladší 16 let mohou pracovat nejvýše 30 hodin týdně s tím, že pracovní doba jednotlivých dní nesmí přesáhnout 6 hodin denně.
Pracovní pohotovost je zvláštní doba, po kterou je zaměstnanec povinen být připraven k výkonu práce, a to buď mimo nebo na místě výkonu práce. Pracovní pohotovost musí být uvedena v pracovní smlouvě jako možná, zaměstnanec tedy musí vyjádřit souhlas. Za dobu pracovní pohotovosti má zaměstnanec nárok na odměnu stanovenou zákonem (pracovní zákoník). Forma dohody o pracovní pohotovosti nemusí být písemná, je však velmi doporučována.
Osoba, která vykonává soustavně určitou výdělečnou činnost na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku, se nazývá podnikatelem. Podnikatel může podnikat na své jméno, tedy bude fyzická osoba podnikající. Podnikatel však může působit v rámci právnické osoby. Podnikatel musí mít příslušné živnostenské oprávnění, je-li to zákonem vyžadováno. Podnikatel platí za osobu samostatně výdělečně činnou a vztahují se na něj odlišné povinnosti. Právní forma podnikání v právnické osobě může mít několik různých forem. Občanský zákoník rozlišuje právnické osoby na obchodní korporace, fundace, ústavy a spolky. Obchodní korporace, podnikatelské subjekty v tom pravém slova smyslu, a jejich formy jsou dále stanoveny Zákonem o obchodních korporacích. Mezi další formy obchodních korporací řadíme veřejnou obchodní společnost (v.o.s.), komanditní společnost (k.s.), společnost s ručením omezeným (s.r.o.), akciovou společnost (a.s.) a družstvo.
Právní vztah je souborem povinnosti a práv dvou a více osob, které mají právní osobnost a jsou způsobilé být nositeli práv a povinností. Právní vztahy můžeme dělit na statusové (manželství, rodičovství) a závazkové (smluvní vztahy). Vznikají na základě zákona, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo právním jednáním osob či jinou právní skutečností (narození dítěte).
Právnická osoba je abstraktní právní konstrukt, který je odlišný od člověka (fyzické osoby) a který má právní osobnost, kterou mu přiznává zákon, a je způsobilý mít práva a povinnosti. Identifikačními znaky právnické osoby je firma (název), sídlo, identifikační číslo a příslušnost k právnímu řádu určitého státu. Právnická osoba může vždy jednat pouze přes své zástupce či jednatele. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku a stejně tak zaniká. Založení právnické osoby je pouze jeden z kroků vedoucích ke vzniku. Právnická osoba je ztělesněna statutárním orgánem a jinými orgány, které jsou složeny z jiných fyzických či právnických osob. Právnická osoba je zároveň také nejširším termínem, které právní řád zná. Právnické osoby se poté dělí na obchodní společnosti (korporace), ústavy a fundace a spolky.
Procesní ustanovení správního řádu, občanského soudního řádu, trestního řádu či jiné procesněprávní předpisy upravují institut předběžného opatření. Jedná se o zpravidla výjimečný procesní úkon, kterým soud upravuje poměry účastníků ještě předtím, než rozhodne ve věci meritorně. Jedná se tak o dočasné upravení poměrů účastníků v případě, že by hrozilo ohrožení pozdějšího výkonu rozhodnutí. Předběžné opatření může být například v podobě zadržení určité peněžité částky na účtu, aby nemohly být vyneseny ven žalovaným, vykázání ze společné domácnosti v případě domácího násilí apod. Předběžná opatření musí soud vydat, pakliže je to odůvodněno a nezbytné, do 72 hodin od doručení návrhu na předběžné opatření soudem. Nehrozí-li závažné prodlení, musí návrh projednat neveřejně do 7 dní od doručení. Proti předběžným opatřením většinou není možné podat odvolání. Předběžné opatření také nelze vydat v případě, že by soud tímto rozhodnutím předjímal své budoucí meritorní rozhodnutí.
Prokura je formálně upravený akt a druh zastoupení, kterým podnikatel zmocňuje prokuristu (vybraného zástupce) k určitému nebo všemu právnímu jednání, k němuž dochází při provozu obchodního závodu či pobočky, i přesto, že by byla třeba plná moc k výkonu. Prokura je zvláštní forma plné moci. Zápis prokuristy do obchodního rejstříku je deklaratorní, vzniká již samotným udělením. Prokurista může být jen fyzická osoba, která je plně svéprávná. Musí jednat s péčí řádného hospodáře. Prokurista se vždy podepisuje s dovětkem označujícím prokuru.
Prekluze v soukromém právu znamená nejen zánik nároku z určitého subjektivního práva, ale i úplný zánik tohoto práva jako takového. Na rozdíl od promlčení ovšem prekluze není všeobecná, nastává pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví, zpravidla souslovím „jinak právo zanikne“. Je proto vcelku výjimečným právním institutem. V trestním právu se lhůty, které mají charakter prekluze, nazývají lhůtami promlčecím.