Darovací smlouva realizuje darování, tedy jeden z druhů převodu vlastnického práva mezi stranami smlouvy podle občanského zákoníku. Jedná se o bezúplatné převedení vlastnictví věci na někoho jiného. Darovat můžeme na základě písemné smlouvy, ale i na základě ústní dohody. Darovat můžeme kteroukoliv věc, kterou vlastníme nebo kterou budeme vlastnit, pakliže se dárce zaváže obdarovanému takovou věc převést. V rámci darování rozlišujeme i právně nevymahatelnou a nezávaznou společenskou úsluhu. To je institut, který pronikl do českého práva a vyjadřuje plnění druhé straně bez vůle vázat se k něčemu. Například pokud jedna osoba slíbí, že druhou pozve na večeři, neznamená to, že by byla tímto slibem vázána, mimo morální (naturální) obligaci tak činit. Nelze právně vymoci „pozvání na večeři“. Ale něco jiného už je, pokud darujeme například dárkový poukaz na večeři.
Dluh je jedním z pojmů závazkového práva. Obsahem každého závazku je pohledávka věřitele, který má právo na nějaké plnění, a dluh dlužníka, který má povinnost něco plnit, pohledávku uspokojit. Dluh nemusí být peněžní, finanční, může to být jakékoliv plnění, které má či mělo být plněno. Dluh musí být vždy majetkové povahy (činnost, věc, služba) a odpovídá zájmům věřitele (ten však majetkový být nemusí). Dluh se také někdy označuje jako pasivum jmění, které je složeno z aktiv (například peněžních prostředků na účtu) a z pasiv (například peněžní dluhy z úvěrové smlouvy).
Tímto názvem se představuje výnos z akcie, která je vyplácena akcionáři na základě rozhodnutí valné hromady akciové společnosti o vyplacení zisku. Jsou vypláceny dle rozhodného dne jejich držení – čím více akcií, tím větší podíl na zisku. Výše dividend ovlivňuje kurz akcie. Neustále se mění. Dividenda podléhají jako každý příjem zdanění 15 % daňovou sazbou dle Zákona o dani z příjmu. Často akciové společnosti upravují výši dividend v základních dokumentech, aby se předešlo rozporům či výkyvům. Při vyplácení dividend se přihlíží zejména k ziskovosti firmy, možnosti reinvestovat dividenda či kurz akcií.
Dobrá víra je psychický vnitřní stav osoby k nějaké okolnosti či jednání. Dobrá víra znázorňuje důvodné přesvědčení osoby o oprávněnosti svého jednání. To, co konám, dělám proto, že věřím, že tak dělám po právu. Zásada dobré víry je základní stavební kámen občanského práva v České republice. Objektivní dobrá víra se nazývá také poctivostí a představuje obecné morální zásady – maximy chování člověka. Opakem dobré víry je zlá víra, tedy nepoctivost, zlý úmysl. Byť soukromé právo uplatňuje předpoklad dobré víry v právních vztazích, nezřídka se setkáme se zlou vírou – osoba A využije omylu osoby B o ceně vzácné malby a utvrdí osobu A v tom, že malba je bezcenná kopie. Poté využije přesvědčení osoby A a vezme si od něj malbu zadarmo. Osoba B poté prodá malbu za milion korun vášnivému sběrateli. Osoba B jednala ve zlé víře, kdežto osoba A jednala v dobré víře. Z daného se poté vyvozují právní důsledky a obrana osoby A vůči osobě B.
DPČ je jednou ze tří forem pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dohoda o pracovní činnosti je upravena v Zákoníku práce a sjednává se především pro kratší pracovní úvazky. Na rozdíl od Dohody o provedení práce (DPP) není časově omezená na 300 hodin ročně. Zároveň není třeba odvádět z příjmu do 3 499 Kč pojištění. Zaměstnanec může pracovat na DPČ pouze 20 hodin týdně, tedy polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Vždy musí být uzavřena písemně. Vypovědět ji může kdykoliv zaměstnanec i zaměstnavatel s 15 dny výpovědní lhůty, a to i bez udání důvodu. Příjem je vždy zdaněn 15 % daňovou sazbou. Lze uzavřít více DPČ najednou. Z hlediska ochrany zaměstnance představuje nejnižší stupeň ochrany.
Aby se předešlo problémům s doručování písemností, pokusům osob o neúspěšné doručení či odmítnutí převzetí písemnosti, je třeba upravit vše zákonem. Spousta lidí věří tomu, že pokud si nepřečtou a nevyzvednou písemnost od soudu či jiného státního orgánu, nic se jim nestane. Každý zákon má však ustanovení o doručování, který upravuje mimo jiné způsob doručení, hierarchii doručení, ale také následky úspěšného či neúspěšného doručení. Obecně platí, že doručování elektronicky (datovou schránkou či na elektronickou adresu s ověřeným podpisem) je doručeno ihned, jakmile se daná osoba přihlásí. Doručování poštou je poté ovládáno přesným postupem, ať už na korespondenční adresu či na jinou adresu. Pakliže osoba nemá adresu, kde by jí mohlo být doručováno, bude doručeno na úřední desce soudu či obce. Pakliže osoba ani v zákonné lhůtě pro náhradní doručení či jiné doručení nepřebere písemnost, nastávají účinky právní fikce – tedy zákon i orgány se chovají, jakoby se osoba s písemností již seznámila. Toto předchází vychytralým, kteří by chtěli mařit doručování. Mnohdy je za maření doručování uložena i sankce.
Vlastnické právo se vztahuje ke všem věcem, tedy vše, co lze po právu za věc považovat. Mezi věci řadíme také věci nehmotné či jiné. Duševní vlastnictví představuje tedy soubor práv k nehmotným statkům, které jsou výsledkem duševní činnosti člověka a které jsou pouze zachyceny na hmotném substrátu (například písnička na CD, film na streamovací službě Netflix nebo obsah románu v knize). Právo duševního vlastnictví se dělí na autorské právo a právo k průmyslovému vlastnictví. Obě dvě odvětví mají specifika a jsou upravena rozdílnou právní úpravou. Mezi duševní vlastnictví řadíme autorská díla (obrazy, hudbu, literaturu a jiné), ochranné známky, průmyslové vzory, vynálezy a patenty, ochranná označení. Vlastník práv duševního vlastnictví může dočasně či trvale „přenechat“ výkon majetkových práv někomu jinému formou licence. Autor knihy tedy může licencí přenechat výkon rozšiřovat a distribuovat dílo nakladateli, nemůže však na nakladatele převést své autorské právo být uváděn jako autor knihy, například.
Dědické právo označuje jednak právní odvětví, které se zabývá přechodem jmění na osoby dle zákona či dědické vůle určené, ale poté označuje také individuální právo dědice na pozůstalost. Dědické právo je upraveno v občanském zákoníku, v hlavě III.
Dědické řízení, nebo také řízení o pozůstalosti, je zvláštním druhem řízení (od toho jeho zařazení do Zákona o zvláštních řízeních soudních). Jeho cílem je vypořádání pozůstalosti po zůstaviteli (zemřelém). Úkony dědického řízení provádí notář, který vystupuje jako soudní komisař z pověření okresním soudem, v jehož obvodu měl zůstavitel trvalé bydliště. Dědické řízení může být zahájeno na návrh, ale ve většině případů je zahájeno usnesením soudu, jakmile se dozví, že daná osoba zemřela, na základě oznámení matričního úřadu. Po zahájení zpravidla probíhá předběžné šetření, při kterém se zjišťuje jmění (aktiva i pasiva, majetek i dluhy) zůstavitele. Jakmile notář shromáždí všechny důležité podklady, nařídí jednání, ke kterému jsou předvoláni všichni zjištění dědicové. Zde jsou dědicové vyzváni, aby dědictví buďto přijali nebo odmítli. Nelze přijmout dědictví částečně, tedy například byt zatížený zástavním právem a hypotékou přijmout jen co do bytu a hypotéku nechat někomu jinému. Proto je nesmírně důležité si vše důkladně promyslet.
Naproti věřiteli stojí vždy dlužník, tedy ten, který má povinnost plnit. V rámci jedné pohledávky může být více věřitelů i více dlužníků (společenství aktivní či pasivní). Dlužník má v rámci svého dluhu v pohledávce povinnosti a práva, která stanovuje občanský zákoník či jiný právní předpis. Pokud dlužník svůj dluh včas a dobrovolně nesplní, dostává se do prodlení. Jakmile je dlužník v prodlení, může věřitel vymáhat pohledávku soudně. Výsledkem soudního řízení může být buď zamítnutí žaloby (věřitel bude neúspěšný) nebo meritorní rozsudek (rozsudek ve věci samé), který uloží dlužníku splnit svou povinnost do určitého data. Pakliže dlužník ani tehdy nebude plnit, může věřitel využít vykonatelnosti rozsudku a využít jej jako exekuční titul v exekučním řízení, kde bude dlužník donucen k plnění státní mocí (exekutorem). Dlužník je jakákoliv osoba, která má povinnost plnit. Povinnost plnit může představovat povinnost zaplatit dlužnou částku, ale také se něčeho zdržet, něco udělat, poskytnout. Dluh tak může být peněžitý i nepeněžitý.
Dle § 514 Občanského zákoníku a Zákona o dluhopisech je dluhopis pojmenovaný cenný papír, se kterým je spojeno právo na splacení určité dlužné částky, tedy vyplacení výnosu držiteli dluhopisu. Dluhopis je cenný papír, který umožňuje svému držiteli (musíte jej mít u sebe či na svém účtu) výplatu výnosu, aniž by musel uzavírat úvěrovou smlouvou. Dluhopisy vydávají společnosti, banky, státy, samosprávné celky, Česká národní banka či jiné obchodní korporace a fyzické osoby. Vždy je třeba schválení emisních podmínek u ČNB, zároveň je třeba, aby byl dostupný určitou dobu prospekt pro potenciální investory.
DPP je jednou ze tří forem pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dohoda o provedení práce je upravena v Zákoníku práce a sjednává se pro částečné úvazky a kratší pracovní úvazky. Je časově omezená na 300 hodin ročně na jednoho zaměstnavatele. Pakliže příjem ze závislé činnosti nedosahuje 10 000 Kč, neodvádí se zdravotní ani sociální pojištění. Vždy se uplatní 15 % daňová sazba. DPP musí být vždy písemně. Může být kdykoliv vypovězena zaměstnancem i zaměstnavatelem bez udání důvodu. Lze uzavřít více DPP najednou. Z hlediska ochrany zaměstnance představuje nižší stupeň ochrany než plnohodnotný pracovní poměr.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v civilním i trestním řízení. Podané dovolání nemá odkladný (suspenzivní) účinek, tzn. předcházející rozhodnutí zůstává pravomocné. Dovolací soud však může, pokud k tomu shledá závažné důvody, odložit jeho vykonatelnost, v civilním procesu pak zcela výjimečně i právní moc. Dalšími mimořádnými opravnými prostředky v soudním řízení jsou návrh na obnovu řízení, jen v trestních věcech stížnost pro porušení zákona a jen v civilních věcech žaloba pro zmatečnost. Ve správním soudnictví je obdobou dovolání kasační stížnost. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, kterými se může osoba bránit proti rozhodnutí odvolacího soudu. Protože se jedná o mimořádný opravný prostředek, aby jej osoba mohla využít, musí splňovat přísné podmínky dané zákonem. Napadnout dovoláním lze jen pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (soudu druhé instance). V dovolání se zkoumají pouze právní otázky, nikoliv otázky skutkové, takže dovolací soud vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v předchozích řízeních. Dovolání lze podat v civilním i trestním řízení ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o odvolání. Dovolání nemá odkladný účinek (mezitím je tedy třeba dělat to, co ukládá rozhodnutí dřívější, i když osoba může věřit tomu, že je nesprávné). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky, podává se však u soudu prvostupňového (okresní nebo krajský). Formální a obsahové náležitosti dovolání jsou stanoveny v zákoně (Občanský soudní řád či Trestní řád). Dovolatel musí být vždy povinně zastoupen advokátem.