Pronájem přes Airbnb se musí danit jako podnikání, nikoliv jako nájem, rozhodl soud část 2.
Posouzení soudem
Soud dal zapravdu žalovanému, kdy jeho argumentaci
potvrdil a doplnil o následující:
V
této věci bylo zásadním sporem mezi účastníky řízení posouzení, zda lze
příjmy žalobkyně považovat za příjmy ve smyslu § 7 zákona o
daních z příjmů, či za příjmy ve smyslu § 9 zákona o daních z příjmů. Při
posouzení, které z těchto ustanovení zákona o daních z příjmu aplikovat na
příjmy žalobkyně, je třeba nejprve zkoumat, zda přenechání nemovité věci k
užívání prostřednictvím Airbnb lze klasifikovat jako nájem či ubytování, čímž
je následně možné provést řádné daňové posouzení těchto příjmů.
Podle
ust. § 7 odst. 1 zákona o daních z příjmů příjmem ze samostatné činnosti, pokud
nepatří do příjmů uvedených v § 6, což jest (a) příjem ze zemědělské výroby,
lesního a vodního hospodářství, (b) příjem ze živnostenského podnikání, (c)
příjem z jiného podnikání neuvedeného v písmenech a) a b), ke kterému je
potřeba podnikatelské oprávnění, (d) podíl společníka veřejné obchodní
společnosti a komplementáře komanditní společnosti na zisku.
Podle
ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů příjmy z nájmu, pokud nejde
o příjmy uvedené v § 6 až 8, jsou příjmy z nájmu nemovitých věcí nebo bytů.
Podle ust. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „živnostenský
zákon“), živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem,
na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených
tímto zákonem. Podle ust. § 3 odst. 3
písm. ah) živnostenského zákona živností dále není pronájem nemovitostí,
bytů a nebytových prostor. Podle přílohy 4 bodu 55 k § 25 odst. 2
živnostenského zákona patří mezi obory činností náležející do živnosti volné
ubytovací služby. Podle přílohy 4 bodu 55 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o
obsahových náplních jednotlivých živností, je obsahovou náplní ubytovacích
služeb poskytování ubytování ve všech ubytovacích zařízeních (například hotel,
motel, kemp, ubytovna) a v bytových domech, rodinných domech nebo ve stavbách
pro rodinnou rekreaci. V případě ubytování v bytových domech, rodinných domech
nebo ve stavbách pro rodinnou rekreaci s kapacitou do 10 lůžek (včetně
přistýlek) podávání snídaní ubytovaným hostům.
Dále
soud dovozuje, že ustanovení o nájmu bytu lze na vztah poskytovatele ubytování
a zájemce o něj aplikovat jen v případě, že účelem poskytnutí nájmu je
zajištění bytových potřeb nájemce. K tomu lze odkázat též na nález
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž Ústavní
soud uvedl, že současná potřeba bydlení nespočívá „pouze v přenocování, ale
v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“.
Tomuto závěru odpovídá též výše citovaná judikatura Soudního dvora, kterou
uváděl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí a které charakter činnosti
žalobkyně a příjmů z nich plynoucích rovněž vymezuje. Na rozdíl od zajištění
bytových potřeb člověka, poskytnuté ubytování skrze Airbnb nemůže naplnit
zákonem předvídaný účel nájmu bytu, neboť nesaturují jeho potřebu bydlení, ale
uspokojí jeho potřebu na ubytování, a proto je nutné jej klasifikovat jako
ubytovací službu podle § 2326 o. z.
Není tak příliš podstatné, zda je nájem
vymezen jako tzv. „holý nájem“, ale jak je tato činnost prováděna, jak uvedl
žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zda se jedná o pravidelnou
činnost, poskytuje se na relativně krátkou či předem vymezenou přechodnou dobu,
je nabízeno způsobem, který svědčí o zacílení na osoby, které nehledají
uspokojení bytové potřeby, ale potřeby přechodného ubytování – internet,
tisk, letáky, kromě ubytování poskytnuty i další služby jako úklid,
neprovádění běžné údržby, cena je vázána na krátké časové období). Všechny
tyto aspekty podle názoru soudu vedou k závěru, aby byly rozlišeny shora
uvedené právní instituty nájem a ubytování. Pokud charakteristickým pro takové
rozlišení zejména judikatura spatřuje uspokojování příslušných potřeb, je
posouzení jednotlivých aspektů, jak je uvedl žalovaný v odůvodnění rozhodnutí,
podstatné pro takové vymezení a podle názoru soudu tak dostatečně vede k
odlišení nájmu a ubytování. Soud tak souhlasí s tím, že příjmy žalobkyně
plynuly z činnosti, která vykazuje znaky ubytování, nikoliv nájmu (viz.
shora zmíněná judikatura o zajištění potřeb, podpůrně pak vymezení v
klasifikaci České statistického úřadu, vymezení charakteru činnosti v
živnostenském zákoně, a na to navazující další zjištění správce daně, které
soud uváděl).
Pro zařazení těchto příjmů bylo dále třeba
také zkoumat, zda je tato činnost podnikáním ve smyslu § 420 o. z. Podstatné
pak bude především naplnění prvku soustavnosti. Soustavnost výkonu
podnikatelské činnosti neznamená, že výdělečná činnost musí být ze strany
podnikatele vykonávána nepřetržitě nebo trvale (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007). Naproti tomu nebude možné
za soustavnost považovat takové provozování výdělečné činnosti, kterou má osoba
záměr provozovat jen zcela nahodile nebo výjimečně (srov. Lasák, J., in
Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1607).
V posuzovaném případě se správce daně touto
otázkou (zda žalobkyně ubytovací služby poskytuje jako podnikatelka) zabýval,
přičemž se zaměřil na prvek soustavnosti. Správce daně vyšel z výpisů z
účtu, které mu žalobkyně sama předložila, správce daně z nich zjistil, že
žalobkyně obdržela celkem 134 plateb z internetové platformy Airbnb za 8
měsíců. Vzhledem k množství plateb správce daně dospěl k závěru, že
žalobkyně poskytovala ubytovací služby soustavně, čímž mimo jiné naplnila znaky
podnikatele podle ustanovení § 420 o. z. Soud s takovým posouzením souhlasí.
I kdyby pak žalobkyně poskytovala pouze „holý nájem“, jak namítala v
odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu a opakuje v žalobě, nelze vzhledem k
četnosti plateb, které za něj obdržela, a dalších charakteristických údajů již
uvedených, které v sobě nese samotná aplikace Airbnb (inzerce, časové omezení
ubytování, cena kalkulovaná za den/týden, případný úklid a neprovádění běžné
údržby) dovodit, že tím byl naplněn též účel nájmu, tedy zajištění bytových
potřeb nájemce tak, jak jej dovozuje judikatura Ústavního soudu.
Co se týče zdanění fyzických osob, rozdíl v
provozování pronájmu a poskytování ubytovacích služeb je poměrně velký. Pronájem nemovitosti na
dobu delší než 48 hodin se totiž daní sazbou daně z příjmů ve výši 15 % a
je navíc zcela osvobozen od DPH a nepodléhá platbě sociálního a zdravotního
pojištění. Navíc lze od příjmů odečíst odpisy nemovitosti, pokud ji máme ve
vlastnictví, a přesto běží časový test na osvobození od zdanění při případném
prodeji. Ubytovací služby naopak
podléhají DPH v sazbě 15 % a také je třeba platit pojistné na sociální a
zdravotní pojištění. Proto je pro daňovou optimalizaci výhodnější nemovitost pronajímat
než ji poskytovat k ubytování. Co se týče rentability, to už je věc druhá
(když vezmeme v potaz ekonomickou výhodnost poskytování krátkodobého
ubytování za násobné ceny / noc oproti běžnému nájmu).