Co je lichevní smlouva a jak se proti ní bránit?

Právní úpravu nalezneme v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OZ“), tedy ve sféře soukromoprávních předpisů, konkrétně v paragrafu § 1796 odst. 1, kde se píše „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Lichva sama o sobě není určena k řešení neekvivalentních smluv, ale chrání před kořistěním na subjektivní slabosti slabší strany.

Ve veřejnoprávní sféře je lichva upravena v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v § 218 odst. 1 „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti“.

Subjektivní a objektivní znaky

Aby se jednalo o lichevní smlouvu, musí splňovat určité znaky. Tyto znaky můžeme dělit na subjektivní a objektivní.

Objektivním znakem je hrubý nepoměr plnění stran. Hrubý je takový nepoměr, který je na první pohled evidentní a tzv. „do očí bijící“. Rozhodovací praxe soudů se přiklonila k převzetí referenční hodnoty z ABGB a jako lichevní hranici brát „zkrácení přes polovinu hodnoty“ a na druhé straně „dvojnásobek hodnoty plnění a protiplnění“. Pokud tedy hodnota plnění vůči protiplnění druhé strany byla v poměru vyšším než 2:1, jednalo by se o hrubý nepoměr (viz. judikát sp. zn. 30 Cdo 670/2013).

Dále se musí uplatnit i subjektivní znaky na straně poškozeného, i na straně lichváře. Subjektivní znaky na straně poškozeného zákon uvádí „tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti“. Je ale důležité si uvědomit, že se jedná pouze o demonstrativní výčet, ne taxativní, to znamená, že se nejedná o úplný výčet skutečností, kterých by mohl lichvář zneužít. K naplnění skutkové podstaty stačí naplnění pouze jedné z nich. Na druhé straně (straně lichváře) musí být také naplněné subjektivní znaky, a to je zneužití stavu subjektivní slabosti.

Aby se tedy jednalo o lichvu „je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu“[1].

Následek lichvy

Jak je uvedeno v samotném paragrafu o lichvě, tak následkem je neplatnost příslušné smlouvy. Neuvádí se ale, jaký druh neplatnosti měl zákonodárce na mysli. Česká rozhodovací praxe se usadila na relativní neplatnosti podle § 586 OZ. To znamená, že uzavřená lichvářská smlouva je platná a má právní účinky, dokud se poškozená osoba neplatnosti nedovolá u soudu. Dovolání neplatnosti smlouvy má poškozena osoba možnost ve 3leté promlčecí lhůtě.

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010